Úvodní povídka

...

.

Konec snění

.

„No to si snad děláš legraci,“ vykřikl Petr „jak zničeno? Ty mi tu jako tvrdíš, že někdo opravdu napadl Inkvizici, za „bílého dne“?? Vždyť tam muselo být aspoň dvacet inkvizitorů. To musela být armáda Jiných, silných Jiných. Víš o tom něco bližšího? Ztratilo se něco? Sakra mluv!“

„Vím jen to, že skupinka Jiných, asi temných, včera kolem jedenácté vstoupila do sídla inkvizice na Vyšehradě. Asi po pěti minutách všichni v poklidu opět odešli a budova se zřítila. Zatím nevíme, o co jim šlo, nebo po čem šli, trosky se zatím prohledávají. Jsem si jistý jediným, máme tu sakra velký problém. Doufám, že nám o tom řekne více šéf na poradě. Proto si nás asi zavolal tak brzo. Ježiš, vždyť je teprve šest hodin ráno, doufal jsem, že si užiju víkend s dětma.“ Pronesl beze náznaku rozladění Ondřej, snad jen když mluvil o dětech se mu hlas nepatrně zhoupl.

Mezitím oba prošli spletí chodem úřadu pražské noční hlídky a došli před dveře zasedačky. V chodbičce bylo plno, zdálo se, že byl povolán snad každý krom záloh. Byli zde nabuzení silní mágové, připraveni čelit čemukoliv, co si na ně dnešní den přichystá, reptající zaříkávačky, které se velmi nespokojeně vyjadřovali o špatném načasování, které jim nedalo dost času si pořádně udělat makeup. Do toho všemožně po rozích pospávali členové analytického oddělení, s brýlemi rozpláclými na obličejích. Byla tu dokonce i Karolína, mladá, docela příjemná léčitelka prozatím 5. Kategorie, která se snažila všechny přítomné jednoho po druhém probrat drobnou magickou stimulací. Za dveřmi napravo, v malé posluchárně v lavicích klidně a zcela otevřeně vyspávalo asi pět bojových mágů, kteří se vrátili přímo ze společného tahu noční Prahou. Všichni byli sice zvědaví, co se to děje, ale také znudění už hodinovým čekáním.

„Proč nás vlastně šéf nepustí dovnitř, když nás zavolal“ ptala se tak nějak do éteru Karolína. „ Přece není normální někoho probudit, zavolat do práce a pak nechat čekat. Mezi tím jsem se mohla v klidu dospat. Ve škole toho máme hodně a ještě tohle. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem si zašla jen tak s kamarády sednout a někdo mě nevolal do práce.“

„na to si po pár letech zvykneš“ řekl postarší zaříkávač, Roman, taky Dráťák, se mu říkalo. Roman pracoval v analytickém oddělení, ale byl tam spíš tak nějak do počtu, protože počítačům skoro vůbec nerozuměl. Proto ta ironická přezdívka od kolegů, ale jinak ho měli docela rádi a rádi poslouchali jeho zajímavé povídání o tom, jak například působil u státní bezpečnosti, aby to, jak říkával, „změkčoval zevnitř.“

Otevřely se dveře a v nich stál sám přesvětlý Protegon, vlastním jménem František Sirkař, šéf pražské noční hlídky. Velký mág všem beze slova pokynul a rozmáchlým gestem je pozval dál. Šéfova kancelář nejvíce ze všeho připomínala starou zasedací místnost, byl zde velký konferenční stůl s mnoha křesly, ke kterému byl v jednom čele přiražen šéfův obrovský psací stůl.

První co Petra vždy upoutalo, byl právě stůl velkého mága, vždy doslova zavalený papíry. Dnes tomu bylo jinak. Na stole byl jen jeden šanon a za ním, ve velkém koženém křesle, seděla jedna z pražských legend, Alexander Kanus zvaný též Lupus, šéf pražské inkviziční správy.

„Když tu je Starej Vlk, tak to bude asi pěkně vážný“ pomyslel si nahlas Petr a ostatní jen pokývali hlavami a začali se chvatně usazovat.

Kanus se na všechny díval naprosto neproniknutelně a trpělivě čekal, až si všichni najdou svá místa.

„Ne jen si Karolínko klidně sedni ke stolu, já seděl do teď“ řekl vlídně velký mág a postavil se vedle stále sedícího inkvizitora.

„Drazí přátelé a spolubojovníci, svolal jsem Vás sem ve velmi těžké chvíli. Příští dny mohou být zlomové a tragické jak pro naši hlídku, tak pro všechny jiné na světě. Záleží pouze na tom, jak se s věcí dokážeme vypořádat.“ Z těch slov čišel hluboký smutek a možná i trochu strach, ale u velkých mágů nikdy nevíte, co se jim právě honí hlavou.

„Jak všichni jistě víte, tak po vcelku nedávném útoků na sídlo inkvizičního skladu v Bernu, se vrchní vedení rozhodlo sklad přesunout k nám od Prahy. Mnozí z vás, pomáhali se zabezpečením převozu artefaktů a jiných archivovaných předmětů ze Švýcarska do Čech. Věc se má ve zkratce takto, tento přestěhovaný archiv byl pravděpodobně napaden a zničen neznámou skupinou Jiných. Dnes, v brzkých ranních hodinách vstoupila asi čtyřčlenná skupina Jiných do sídla inkvizice. Po necelé čtvrthodině všichni pokojně odešli a budova se zřítila. Na místě momentálně probíhá šetření inkvizice, která nechce dopustit, aby předměty z archivu padli do rukou komukoliv jinému, než opět inkvizice, proto zatím nemůžeme zahájit vlastní šetření. Byl jsem ujištěn, že nám bude povoleno vyšetřování, hned jak inkvizice z trosek vyzvedne vše tajné či potřebné.“

„A to nikdo, ani inkvizice neví, kdo za tím stojí? To se mi nezdá možné.“ Řekl s lehkou ironií v hlase Ondřej. „Dokonce ani ty to nemáš tušení, kdo by za tím mohl stát?“

„Nemám zdání.“ Odpověděl klidně mág a pohledem pomalu přecházel z jednoho obličeje svých spolubojovníků k druhému. Viděl v nich to co asi cítil sám, odpor, nenávist, strach, zmatenost.

„A jaké byly ztráty na životech?“ otázal se opět Ondřej. „Co po nás vlastně inkvizice chce, když nás nenechá bojovat s temnými, kteří za tím pravděpodobně budou stát, ani přímo vyšetřovat. Jak můžem plnit své úkoly, když nás krom těch miz…."Při pohledu na inkvizitora se na moment zakoktal. „krom temných omezuje dokonce i inkvizice?!“

„Dost si vyskakujete Světlý, měl byste krotit své emoce.“ Pronesl ledovým hlasem nejvyšší pražský inkvizitor. „Zprávu jsem předal, okolnosti vysvětlil, když mě nyní Světlý omluvíte, je mě potřeba jinde.“ Při tom věnoval pohled pouze Velkému mágovi a ten na znamení souhlasu pouze kývl hlavou.

Když Lupus odešel, strhla se opravdová mela, ve které si své místo našlo i bušení do stolu či lehké poděšené vzlykání mladé Karolíny. Protegon, jakoby zmožen věkem a tíhou povinnosti se uvolněním doslova zhroutil do svého křesla a gestem poslal všechny pryč.

Mezi tím, na druhém konci města v hlavím stanu Temných

„Jak to, že nás inkvizice nenechá vyšetřovat?!“ Láteřila zcela otevřeně Marie, mladá členka denní hlídky. „Co si o sobě vlastně myslí, tohle je jasná provokace ze strany Světlých už to, že noční hlídce podává fundované informace pražská inkviziční špička a nám pošlou takového zelenáče.“ Významně se podívala na v rohu usazeného mladého inkvizitora.

„Jestli se neuklidníš sama, budu to muset udělat já“ Sykl Charistarch, prastarý temný mág, jednička pražských temných. „Ty se svým věkem by ses měla chovat naprosto nenápadně a být ráda, že jsi byla přizvána k této poradě. Zatím přesně nevíme, proti čemu stojíme. Zbrklost je další zaručená cesta do Šera“

„Vážně bys měla ubrat plyn.“ Ozval se někdo z mágů sedících na pohodlné pohovce u zdi. „Na svůj věk a zkušenosti máš příliš řečí. Na druhou stranu, pokud se můžu ozvat, šéfe, má svým způsobem pravdu. Tenhle tlak bychom si neměli nechat líbit.“

„Taky nenecháme, neměj strach, ale bude se řídit nařízením inkvizice. To je zákon.“ Promluvil velký temný mág. „Děkujeme ti za informaci zmocněnče inkvizice, spolehněte se, že se Denní hlídka zachová podle vašich slov.“

„V tom případě je můj úkol splněn a já se mohu vrátit zpět k vyšetřování. Děkuji za vřelé přijetí.“ Pronesl inkvizitor a zmizel ve vzduchu.

„Ach ti mladí, jak moc je na nich nezkušenost znát, inkvizice opravdu nemá rozum.“ Pomyslel si Charistarch a rozpustil schůzi.

.